Potichu
Potichu
Potichu, tak tiše, tiše,
ještě možná žije, možná dýše,
no tak, neměla jsem - měla - možná, třeba,
zpátky kudy? Nejspíš jít se nedá.
Potichu, tak v klidu, v klidu,
rychle chladne, tak ho líbu, líbu,
ona v koutě se tak zvláštně zubí
a já nenávidím buky, duby,
nenávidím sebe
jako zpřetrhanou nit,
já nenávidím nebe,
že mě zapomnělo vzít.
Potichu, tak prosím, kruci,
ještě tady tiše pulzuju si,
nechci rozum, nechci slitování,
jen ať si na mne, na mne někdo sáhni
ať si trochu síly vezmu z tebe
a z nejhůř narodí se líp,
já nenávidím nebe,
že mě zapomnělo vzít.
Potichu, tak držte ústa,
tady nejde, neznám, nesmím zůstat,
klubko nití co se potrhalo
někde v půli cesty, nejvíc málo,
chci si nabrat třeba zrovna z tebe
a z nejhůř narodí se líp,
já nenávidím nebe,
že mě zapomnělo vzít.
